Covid bral i dával. Nechci, aby se to opakovalo

Koronavirus se do našeho života dostal tak nějak nepozorovaně. Začátkem roku 2020 jsem zaslechla nějaké informace o nové infekci, která řádí v Číně. Tehdy mě to moc nezajímalo.
PLUSY A MÍNUSY
Poprvé mi došlo, že se opravdu něco děje, až když vláda uzavřela školy. Ze začátku jsme všichni byli rádi, jasně, kdo by nebyl... Najednou jsem nemusela brzo ráno vstávat. Úkoly jsme dělali se spolužáky přes internet. Když už to trvalo dlouho a úkoly přibývaly, už jsem tak nadšená nebyla. Najednou nikdo nechodil do školy, na ulicích bylo ticho a klid. Všichni malí byli celý den doma s námi a plus do toho každý den byla hromada úkolů. Ze začátku to bylo strašné, ale už jsme si všichni tak nějak zvykli. Nic jiného nám nakonec nezbývalo. Museli jsme si pomáhat.
Co mi covid vzal? Čas trávený ve škole s přáteli. Covid mi vzal svobodu. Nemůžu chodit na brigádu, trávit čas s přáteli venku, jezdit za příbuznými. Pohyb venku bez roušky už neexistuje. Život před koronavirem byl poněkud normální. Lidé považovali za samozřejmost chodit ven, do kina, do ZOO, do divadla... A teď?
Máme strach, bojíme se o své blízké a běžné všední věci, které jsme brali jako samozřejmost, jsou omezené nebo zakázané. Přesto si myslím, že opatření jsou nevyhnutelná, a snažím se v nich vidět pozitiva.
TO NEJCENNĚJŠÍ
A co mi covid dal? Dal mi ponaučení. Ponaučení, že ke všemu je potřeba přistupovat s pokorou. Dal mi možnost vidět, jak se lidé zachovají, když vypukne nějaká pandemie. Viděla jsem, že lidé umí stát při sobě. Covid mi dal prostor se nad sebou zamyslet a pořádně o všem popřemýšlet.
I když nikdo ještě neví, jak to celé skončí, vím, že už nechci, aby se to někdy opakovalo. Doufám, že si lidé z toho všeho vezmou ponaučení a až to všechno skončí, nebudou brát dříve normální věci jako samozřejmost. Chci, aby si vážili každé chvíle strávené s rodinou, cestování a chození po venku bez roušek.
Prostě se nemůžu dočkat, až budeme moci opět normálně žít! Protože svoboda a čas trávený s lidmi, které milujeme, je to nejcennější, co máme!
Chiara, 19 let
ilustrační foto: MZČR
ANKETA DD LITOVEL
Co mi vzal a dal život v době koronaviru
Elenka, 10 let
Vadí mi, že nemůžeme chodit ven a že se nemůžeme s nikým pořádně vídat. Ale alespoň můžeme chodit na naši zahradu, na které si hrajeme, jezdíme na kole a na bruslích. A máme tady takové hodné tety, které s námi vyrábějí velikonoční vajíčka, zajíčky a spoustu dalších velikonočních a jarních ozdob. Nedávno jsme vyráběli Morenu, kterou jsme pak společně upálili. To se nám všem moc líbilo.
Marie G., 10 let
Karanténa mi vzala rodinu. Karanténa mi dala kamarády. Máme tady hodné tety a kamarády. S kamarádkou se díváme skoro každý den na pohádky a když se nám chce, hrajeme si na divadlo nebo na kino, vyrobíme vstupenky a pozveme tety na představení nebo na film. Chodíme na zahradu a ven na procházky. Nemůžeme ale chodit do města, jen do lesa. Často si teď taky společně vaříme a pomáháme tetám.
Filip, 12 let
Karanténa mi vzala kulturní akce. Karanténa mi dala to, že hodně chodíme do lesa a do přírody. Chodíme taky na zahradu, kde jezdíme na kole a na koloběžkách. Mám teď spoustu času hrát si s bráchou a se ségrou. Nejradši si hraju s auty. Baví mě taky pomáhat tetám a paní uklízečce s úklidem. Moje nejoblíbenější domácí práce je vytírání pokoje.
Monika, 13 let
Vadí mi, že nemůžeme chodit na vycházky tak jako dřív, chybí mi chození ven s kamarády. Nejvíc mi ale vadí, že nemůžeme jezdit domů na víkendy.
Veronika, 16 let
Vadí mi, že nemůžeme chodit samostatně na vycházky. Karanténa mi vzala kamarády a školu. Dřív jsem chodila hodně ven s kamarády, třeba nakupovat do obchodu a to teď nemůžu. Často si ale voláme nebo píšeme.