Nostalgické vzpomínání pamětníka
Všechno jednou končí. Jinak tomu není ani v případě studia na Open Gate, a tak jsem se musel po sedmi letech s moderním areálem, pohodovými vychovateli, skvělými učiteli a přáteli rozloučit. Nudná škola, rádoby kamarádi a opruzující učitelé? Nikoliv! Domov a rodina, to jsou synonyma, která se mi vybaví při vzpomínce na středoškolská léta v Babicích u Prahy.
Vyplašený klučina to zvládl
Když jsem v srpnu roku 2005 poprvé vstoupil do nově vybudovaného kampusu manželů Kellnerových, jen těžko jsem si dokázal představit, že se probojuji až do posledního ročníku a úspěšně odmaturuji. Z obyčejné základky jsem přešel na nejprestižnější gymnázium v ČR. Nevěřil jsem si, podceňoval se a chtěl to vzdát. Nebýt tenkrát třídního učitele Petra Koubka, divadelnice Lenky Krupanské a ředitelky nadace Hany Halfarové, nevyužil bych jedinečné příležitosti, která se mi naskytla. Dnes jsem těmto, ale i desítkám dalším lidem vděčný za to, že mě v onom sedmiletém maratonu podpořili a pomohli mi protnout cílovou pásku.
Nultá skupina a koule na vysvědčení
Začátky pro mě nebyly vůbec jednoduché. Anglicky jsem neuměl ani slovo, což na škole s anglo-americkým systémem byla obrovská překážka. Od dětství jsem se učil německy, druhý cizí jazyk mi už dělal problémy. Zaostával jsem za ostatními začátečníky, a proto pro mě a další dva spolužáky vytvořili speciální skupinu, kde nás stylem „škola hrou“ učili anglicky. V ostatních předmětech to se mnou rovněž vypadalo bledě, takže mé pololetní vysvědčení v sekundě ozdobily pětky z matiky a dějepisu. To byl šok! Na základce jedničky a dvojky bez učení, na gymplu čtyřky a pětky. Poprvé v životě jsem byl na konci roku rád za slůvko „dostatečné“.
Vztahy
První rok na Open Gate mám spojený s vytvářením si vztahů k lidem a určitým věcem. Velmi mě bavilo fotografování a miloval jsem divadelní kroužek, protože jsem se rád předváděl před ostatními. Z neznámého důvodu jsem začal nenávidět vodní a zimní sporty. Odmítal jsem chodit o tělocviku plavat, lyžařský kurz jsem po nasimulování chřipky vynechal. Našel jsem si nové kamarády. S Romanem Vuchtrlem jsme po večerech obíhali dívčí koleje, klepali studentkám na okna a zdrhali. Puberťáci… A přišel i první vážný vztah v lásce. Koncem školního roku, během třídního výletu na Šumavu, se mnou začala chodit Simona Benedetti. Nutno podotknout, že nám to vydrželo dva a půl měsíce, z toho jsme se dva měsíce neviděli. Sečteno podtrženo, po dvou týdnech to kvůli mé stydlivosti a nezkušenosti krachlo.
Fotbalmánie
Ve třinácti letech u mne začal hrát důležitou životní roli fotbal. Už nevím, jakou náhodou, ale zapsal jsem se na fotbalový kroužek. První utkání v malé kopané jsme odehráli proti místnímu celku FC Babice a prohráli jsme pouze o gól, ještě k tomu vlastní. Já však tento zápas nedohrál, jelikož jsem po srážce s protihráčem skončil na pozorování v nemocnici s podezřením na otřes mozku. Za největší úspěchy našeho týmu osobně považuji vítězství 5:4, o kterém rozhodly až penalty, v Anglii a druhé místo z říčanského turnaje. Naopak za největší propadáky vyhlašuji turnaj „O pohár Středočeského kraje“ v Čelákovicích a vzájemné utkání maturantů s učiteli. Kopání do míče se pro mě stalo drogou, hřiště mým druhým domovem. Možná jsem se svým nejlepším kamarádem Víťou Dupákem strávil na hřišti více času než ve školní lavici.
Změny
V průběhu let jsem na OG zažil mnoho změn. Pravidla, organizace víkendů, noví lidé, změna vedení, jiné učební metody… Některé novinky jsme uvítali, kvůli jiným jsme se bouřili a vytvářeli naše vlastní malé revoluce. Osobně jsem si dříve či později na vše nové zvykl a žil spokojený život středoškoláka, kterému nic nechybí.
Poprvé
Výlet do Velké Británie začátkem kvinty byl mou premiérou, nikdy předtím jsem nenavštívil zahraničí. Také jsem nikdy předtím neseděl v letadle. Během čtrnácti dní jsem si našel nové kamarády a poznal krásy Anglie. Poprvé jsem naživo viděl zápas Premier League, kde West Ham zvítězil nad domácím Fulhamem 2:3. Tento výměnný pobyt mi velice pomohl ve zlepšení angličtiny.
Díky Open Gate jsem si také mohl na vlastní kůži zažít atmosféru Ligy mistrů. To když jsem v oktávě obdržel od zástupce ředitele Petra Cháry vstupenku na utkání Viktorky Plzeň a klubem AC Milán.
Nelze zapomenout
Krásné zážitky, super lidi, jedinečné prostředí. Bohužel, na osmileté Gymnázium Open Gate mohu od května 2012 už jen nostalgicky vzpomínat a díky fotkám se vracet do těch krásných let, během kterých jsem fyzicky i psychicky vyspěl, mnohému se naučil, poznal nepoznané a zažil nemožné. Je na co a na koho vzpomínat. Určitě budu svou „Alma Mater“ navštěvovat i během vysokoškolského studia na Univerzitě Jana Amose Komenského v Praze, kam jsem zamířil studovat obor Sociální a mediální komunikace.
Nesmím opomenout poděkovat nadaci The Kellner Family Foundation, která mě podporovala nejen na střední škole, ale podporuje mě i nyní na univerzitě. Bez manželů Kellnerových a jejich štědrosti bych si o takových možnostech mohl jen nechat zdát.
Děkuji!!!
Franta Berger,
absolvent Open Gate