Zámeček - jediné oficiální médium pro dětské domovy České republiky
Zámeček - jediné oficiální médium pro dětské domovy České republiky
Časopis Zámeček - www.zamecek.net
Časopis Zámeček - www.zamecek.net
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
DUHA Zámeček
DUHA Zámeček

Markéta, první vysokoškolačka z DD Čeladná: Domov je tam, kam se můžete vracet

Markéta, první vysokoškolačka z DD Čeladná: Domov je tam, kam se můžete vracet
19.9.2019
Zámeček administrátor
Přečteno: 3156x

Většina lidí si o dětech z dětských domovů myslí, že jsou to sirotci, vyučí se přinejlepším za kuchaře nebo zahradnici a po odchodu z DD zůstanou opuštěné. Markéta (29 let) se těmto představám vymyká: Původně vyrůstala v rodině (byť nefunkční), vystudovala vysokou školu, koupila si v Praze byt a do čeladenského dětského domova se stále vrací jako do své vlastní rodiny. Přijela i na oslavy stého výročí domova, kde jsem si s ní povídal o životě v děcáku, náročných studiích i o tom, jak těžké je opustit brány dětského domova.

Jak ses do čeladenského domova dostala?

Bylo to 8. ledna 2004 – na ten den si pamatuji, jako by to bylo včera. Brzo ráno pro mě do nemocnice přijela paní ze sociálky a říkala: Odvezu tě do tvého nového domova. A měla pravdu, z DD Čeladná se stal můj opravdový domov.

 

A proč biologickou rodinu nahradil dětský domov?

Nechci o tom moc mluvit. Vždycky říkám, že člověk si vybere kamarády, styl života, oblíbenou hudbu, práci, ale rodinu si člověk nevybere. Skončila jsem v děcáku, ale dneska jsem za to strašně ráda.

 

Dobře, tak pojďme k příchodu do DD. Věděla jsi, kam tě sociálka veze?

V nemocnici mi už dopředu řekli, že pojedu do Čeladná. Ale já jsem vůbec netušila… Pořád jsem se sestřiček ptala: Čeladná – kde to je? Na konci světa?

 

DOSTALA JSEM KUŘE. CELOU PORCI

Ve třinácti letech musí být takový přesun asi docela velký šok. Jaké jsou tvé první vzpomínky a dojmy?

Úplně první zážitek byl strašně příjemný – oběd. Ten den bylo kuře s bramborem a já jsem dostala obrovskou porci. Ale pro mě bylo nejkrásnější, jak bych to řekla – že jsem dostala celou porci. Nemusela jsem se dělit, to jsem dříve neznala. Pro mě to tehdy byl fakt zážitek, chodila jsem pak za kuchařkama a děkovala jim.

 

A po obědě začal všední děcákovský život…

Já na ty první roky vzpomínám jako na tábor. Když se vrátím k mé rodině – tam to nebylo vůbec ideální, ale zažila jsem i hezké věci. Vlastně hlavně ve chvílích, kdy jsem byla mimo rodinu, třeba právě na táborech. A když jsem zapadla do rytmu dětského domova, připadalo mi, že jsem se vrátila do těch krásných táborových dní.

 

Jak to myslíš?

Byl tady takový táborový režim. Všichni společně na oběd, na večeři, skupinové hry, výlety, kroužky. Pořád bylo co dělat. Někoho to možná nudilo, ale já jsem všechny ty věci hltala.

 

Vzpomínáš z té doby na nějaký konkrétní zážitek?

Konkrétní a hlavně velký: poprvé jsem viděla moře. Brala jsem to jako úžasný dárek k mým patnáctinám. Společný zájezd do Chorvatska, kdy jsem poprvé v životě stála na pláži a koukala na širé moře – to je jeden z nejsilnějších zážitků celého mého dětství.

 

NEKOUŘIT A UČIT SE

Takže sis užívala dětských let. Kde se vzaly ty školní úspěchy?

Na začátku byla asi péče paní ředitelky, která tady byla ještě před současnou ředitelkou Katkou Surovíkovou. Společně se zástupkyní se mi dost věnovaly, asi ve mně už tehdy viděly nějaký potenciál. Ostatní děti si hrály, ale já se učila. Seděla u mě zástupkyně a doslova nutila se učit. Dokud jsem neuměla celou učebnici nazpaměť, nepustila mě ven.

 

Fakt to bylo tak tvrdé?

Někdy mi to bylo až líto, třeba když tehdejší ředitelka holkám zakazovala tahat mě do jejich party. Ony se malovaly, tajně kouřily… a ředitelka chtěla, ať se hlavně učím.

 

Byla jsi ve škole dobrá už dříve, ještě v rodině?

Vůbec jsem to neřešila. Doma jsem se nijak extra neučila, nikdo se mi nevěnoval. Ale do Čeladné jsem v sedmé třídě přišla skoro se samýma jedničkama, takže nějaké vlohy pro učení tam asi byly.

 

DO ČECH NA OPEN GATE

A tak jsi šla na gympl.

Kdyby na gympl – v osmé třídě za mnou přišla ředitelka a řekla: jedeš na přijímačky do Open Gate. A vysvětlila mi, že někde u Prahy se otevírá prestižní gymnázium, kde se platí školné několik stovek tisíc za rok, ale nadace pana Kellnera nabízí studium talentovaným dětem z dětských domovů úplně zadarmo. Vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Já jsem v té době ještě ani nepřemýšlela, co bych chtěla dělat. Ale vlastně ani nebylo co řešit a vybírat, prostě jsem odjela do Babic, udělala přijímačky a místo do devítky jsem nastoupila do gymnázia, kde se v polovině předmětů mluvilo anglicky.

 

Takže ses zase stěhovala.

…zrovna ve chvíli, kdy jsem si začínala v domově zvykat. Ale v Open Gate jsem se začlenila rychle, mají tam strašně dobře propracovaný systém volného času, takže se člověk ani chvíli nenudí. Byla jsem tam strašně spokojená a nadšená. Jenže místo původně plánovaných pěti let jsem tam strávila jen tři roky.

 

Propadla jsi?

To ne, ve škole to bylo dobré, ale postupně jsem přicházela na to, že mi ten systém nevyhovuje. Vrátila jsem se zpátky a od třeťáku přestoupila do gymnázia ve Frýdlantu.

 

Z elitního soukromého gymnázia na státní školu? Jak velká to byla změna?

Když se ohlédnu, mám radost, že jsem mohla poznat oba systémy. Open Gate je orientovaná „na západ“, je to škola pro ty, kteří chtějí pokračovat na zahraničních univerzitách. Zaměřují se tam na rozvoj tvůrčích schopností, aby se člověk naučil přemýšlet, prezentovat svoje názory. Státní školství je naopak založené na biflování. Někdy mi to přišlo, že nás nutí naučit se „telefonní seznam“. Pak ho stačí v příští hodině odříkat a nikdo už neřeší, že z toho učiva už za týden v hlavě nic nemáme.

 

Vraťme se ještě na Open Gate. Odešla jsi po třech letech – nebyly to ztracené roky?

To vůbec ne, Open Gate mi dala do života opravdu hodně. Poznala jsem to ale až později. Třeba když nám na výšce řekli, že si máme připravit prezentaci, devatenáctileté spolužačky se z toho úplně osypaly. Pro mě to nebyl problém. Dodneška se díky tomu, co jsem se naučila v Open Gate, nebojím kdykoliv postavit a říct svůj názor.

 

Uměla jsi připravit prezentace, ale neuměla ses učit… Jak jsi s tím v nové škole bojovala?

Byly to dva krušné a těžké roky. Rozhodně jsem nepatřila k premiantům třídy. Paní ředitelka mi ani nevěřila, že udělám maturitu… To mi ale řekla až mnohem později, při promoci na vysoké.

 

NA VYSOKOU. A PROTI PROUDU

Takže po dvou letech v domově a úspěšné maturitě ses zase odstěhovala za dalším studiem?

Když to zpětně spočítám, tak z 13 let v domově jsem tady skutečně žila nějakých tři a půl roku, zbylých devět let jsem strávila mimo domov. Do Čeladné jsem se vracela jen na prázdniny a občas na víkendy. Bylo to těžké, ale zároveň mi to dalo strašně moc do života – poznala jsem skutečný svět, spoustu lidí, naučila se stát na vlastních nohou…

 

Kde jsi pokračovala?

Přijali mě na vysokou školu do Prahy, začala jsem tříletým studiem oboru veřejná správa. Vlastně až tam mě učení začalo pořádně bavit.

 

Jak to myslíš?

Nemám ráda, když mě někdo do něčeho tlačí a říká: Musíš! V tu chvíli jdu proti proudu. Mám to tak i s jinými věcmi. Třeba když všichni hltali Harryho Potera, tak já jsem byla snad jediná, kdo to nesledoval. A tak to bylo i se školou. O čem byla základka? Musíš! Musíš tam každý den chodit, musíš mít jedničky, musíš dělat, co ti říkají… To samé na střední. Ale na vejšce to bylo naopak: Nemusíš! Já jsem profesor, budu tady dávat přednášky, každou středu od jedné do tří. Když chceš, tak přijď. A v tu chvíli si člověk řekne: Nemusím, ale chci! Najednou jsem opravdu začala dřít. A hrozně mě to bavilo. Seděla jsem v přednáškové síni pomalu v první řadě a hltala každé slovo profesorky, protože jsem věděla, že to chci.

 

Bakalářské studium jsi dokončila…

…a úspěšně přešla na inženýra. Ale změnila jsem školu. Ta první byla soukromá dotovaná Prahou 10 a já jsem cítila, že veřejnost soukromé školy nevnímá moc dobře. Lidi si myslí, že když je to soukromá škola, udělá ji každý. Tak jsem přestoupila na veřejnou školu, konkrétně na Českou zemědělskou univerzitu, obor hospodářská a kulturní studia.

 

Vím, že ses v rámci studia podívala i do zahraničí.

V rámci programu Erasmus jsem půl roku studovala na ekonomce na Kypru. Zkusila jsem si, jaké to je žít v cizině a studovat v cizím jazyce.

 

A jaké to bylo?

Velká zkušenost, ze které žiju vlastně dodnes. Nejela jsem úplně do neznáma, přes sociální sítě jsme si s budoucími spolužáky už půl roku před začátkem studia vytvořili skupinu, poznávali se, domlouvali si, kdo bude s kým bydlet…

 

Půl roku je dlouhá doba – nestýskalo se ti?

Pořád jsem na všechny v Čeladné myslela a byla s nimi v kontaktu. Dokonce za mnou přijela i paní ředitelka Katka a René (vedoucí vychovatel), bydleli u mě na bytě a procestovali jsme skoro celý Kypr.

 

SKUTEČNÝ DOMOV

V té době jsi ještě pořád byla v dětském domově?

Oficiálně ano. Když studuješ, tak můžeš zůstat v DD až do 26 let. Ale moc času už jsem v Čeladné netrávila, vychovatelé mě viděli jednou za měsíc nebo třeba i za půl roku. Pro některé jsem byla „ta, co si přijela vyúčtovat“, ale nemohli vidět city, které byly ve mně. A ty zůstaly. Když jsem dneska přijížděla na oslavy výročí a míjela ceduli Čeladná, hned jsem začala brečet.

 

Takže sociální pracovnice – když tě ve 13 vezla z nemocnice do Čeladné – měla pravdu?

Velkou. Ale začala jsem si to uvědomovat až s postupem času. Dneska to beru tak, že jsem se nenarodila v roce 1990, ale až v roce 2003, příchodem do dětského domova. Byť mi bylo třináct, tak teprve tehdy začalo mé dětství. To, co jsem zažila až tady, tak to byl fakt den domov, kde se dodneška ráda vracím. A hlavně jsem ráda za vtahy s vychovateli, které přetrvaly.

 

Pořád jste v kontaktu?

To jsou příběhy, nad kterými se mi chce brečet. Vychovatelé občas jezdí s děckama do Prahy, třeba do divadla. A když kupují lístky a mají 10 dětí, vždycky koupí 11 lístků. Myslí na mě, zavolají a vezmou mě mezi sebe. Je to hrozně hezký, že ten vztah máme dodnes. Že si s tetou Katkou (paní ředitelkou) zavoláme a kecáme spolu hodinu. Vyprávíme si úplně o všem. S Reném (vedoucí vychovatel) to samý. I když jsem tři roky pryč, furt je to ta rodina, furt si máme co říct. Myslí na mě a já na ně.

 

JAK SI POŘÍDIT BYT V PRAZE

Co jsi dělala po oficiálním odchodu z domova?

Nejdříve ze všeho jsem si pořídila byt.

 

Počkej – většina děcek, které odejdou z DD, bydlí někde na ubytovně nebo v takzvaném domě na půli cesty…

Při studiích jsem pracovala a šetřila, takže jsem si hned mohla vzít hypotéku na byt, kterou dneska úspěšně splácím.

 

Hypotéku na byt v Praze? Musím použít známá slova někdejšího premiéra: Kdo z vás na to má?

Ne přímo v Praze, ale v Klecanech, pět kilometrů za Prahou. Já se nikdy nebála práce – od 16 jsem dělala brigády v Albertu, v Čeladné na Golfu, pak účetní… Ráno v šest jsem odcházela z domova do školy a vracela se v devět večer z brigády.

 

PROTI TERORISTŮM

Teď pracuješ kde?

Jako slepá k houslím jsem se dostala do banky. Vždycky jsem byla zaměřená spíš humanitárně, tíhla jsem hodně k neziskovému sektoru. Dokonce mi nabízeli místo v Nadaci Terezy Maxové, ale to jsem musela odmítnout. Chci pomáhat, ale ne na úkor toho, abych sama živořila. Platy v neziskovém sektoru jsou bohužel trochu jinde, a byť by to pro mě bylo snové zaměstnání, nezvládala bych splácet hypotéku.

 

Takže pracuješ v bance?

Ano, ale byla to dlouhá cesta, která začala v Čeladné na Golfu. Během brigády jsem se tam seznámila se členy golfového klubu, kteří mě poprosili o hlídání jejich tehdy osmiměsíčního chlapečka. Malého Rikiho jsem pak hlídala do pěti let, buď v Čeladné, nebo v Praze, kde bydleli. To už jsem měla brigádu ve šperkovnictví a moc mě to nenaplňovalo. Tak mi Rikiho babička zařídila práci na účtárně. O účetnictví jsem neměla ani páru, ale všechno jsem se naučila a pracovala tam sedm let. Ta „babička“ mi pak jednoho dne řekla: Markétko, jsem ráda, že u nás pracujete, a vážím si vás, ale chci vás vidět někde jinde. To pro mě byl další drajv, cítit, že ve mě někdo věří. Díky tomu jsem se pak dostala do banky, ve které pracuji dodnes.

 

Co tam děláš?

Moje pozice se jmenuje „financial security“. Mimo jiné s kolegy hlídáme praní špinavých peněz, aby nešly například na drogy nebo terorismus. Takže vlastně dohlížím na to, aby se přes naši banku nedělala korupce.

 

Už jsi vypátrala nějaké teroristy?

Teroristy jsem ještě nenašla (smích). Ale pár pachatelů, kteří opravdu prali „špinavé peníze“, jsem už dopadla.

 

TEĎ CHCI VRACET, CO JSEM DOSTALA

Mluvila jsi hezky o Nadaci Terezy Maxové dětem. Oni tě dříve i nějak podporovali?

Jsem Terezce Maxové a její nadaci strašně vděčná. Podporovali mě na té druhé škole, platili mi kolej. A pak po odchodu z domova mi přispěli 30 tisíc na vybavení bytu. Já jsem ani o nic nežádala, z nadace se ozvali sami. Trošku jsem se bránila a říkala: Vždyť já už si vydělávám… Nepotřebuje to někdo víc než já?

 

Potěšilo tě, že na tebe myslí nejen v domově, ale i u Terezy Maxové?

Strašně. Snažím se jim to vracet, třeba dobrovolnickou prací, když mám čas. Před pár dny jsem se zúčastnila projektu Teribear hýbe Prahou, kde se díky sponzorům převádějí vyběhané kilometry na peníze. Odběhala jsem 135 kilometrů a vydělala nějaké korunky pro děti. Dříve podporovali oni mě a dneska jim to můžu vracet. To mě těší. Dělala jsem v nadaci i praxi a poznala všechny pracovnice – jsou to ženský na pravým místě. Tu práci dělají s obrovskou pokorou.

 

Setkala ses i s Terezou Maxovou?

Právě na tom projektu Teribear jsem šla s Terezou Maxovou tři kolečka a říkala jsem jí: Jedu do DD na oslavy 100 let. Ptala se mě, kolik děcek z domova má vysokou. Nevěřila, že jsem první – za sto let… Říkala mi: To máte být na co pyšná…

 

A jsi?

Asi bych měla, ale já to nevidím jako takový úspěch, dneska titul vlastně nic neznamená. Každý vyniká v něčem jiném. Ale je fakt, že jsem byla tvrdohlavá a šla jsem si za tím.

Dětské Domovy

Akce

    Nenalezeny žádné záznamy.

Nápověda ke klávesovým zkratkám | Hlavní strana | Mapa stránek