Náš domov se opět stará o čtyřnohého přítele člověka

Sice má jen 5 měsíců, ale hluku umí udělat za dva dospělé. Asi v lednu, když se vracely Sára, Andrea a Nela na večeři, nedošly s prázdnou. S sebou donesly malého, krásného, kříženého jezevčíka.

Zkoušeli jsme pár pokusů, jestli bychom se ještě dokázali postarat o psa. Moc dobře to nedopadlo, vždy někdo odmítl nebo se později někdo rozhodl, že psa v DD nechce. Psovi, kterého holky našly, jsme dali najíst, napít a všichni jsme si s ním hráli. Také většinu hnedka zajímalo a hned se ptali: ,,Teto? Můžeme si ho nechat?"

Měli jsme štěstí, že službu měla teta Lada, což je zástupkyně ředitelky, takže ta mohla rozhodnout, jestli jo nebo ne. ,,Nejdřív zavoláme městkou policii, třeba ho jeho páníček hledá," řekla teta a vytáčela číslo 156. Městská policie tetě do telefonu řekla, že nikdo žádnou ztrátu psa nenahlásil ani ho nikdy nehledal, a že si pro něho teda za chvíli přijedou. Čekali jsme na odpověď od tety.

,,Nikdo ho nehledá, a než aby byl zavřený někde v kleci, tak prozatím zůstane u nás." Byli jsme rádi, i když ještě pořád nebyl 100localhost náš. Postupem času jsme společnými silami vymýšleli jména, kde bude spát atd... Nakonec se jmenuje Rony, už u nás žije 5 měsíců, už není úplně jak vyžle, má svojí vlastní boudu, má dostatek pohybu, má co jíst a co pít, ale hlavně cítí, že ho někdo má rád. A to pes potřebuje nejvíc.

Jsou děti, které se o Ronyho starají denně, někteří občas a jiní ho jen někdy pohladí. Já osobně jsem psa chtěl a taky jsem si ho s velkou pomocí tety Lidy sehnal. Bohužel to nevyšlo, protože mí kamarádi z DD po týdnu řekli, že psa nechtějí.
Štve mě to doteď! A štvát bude ještě hodně dlouho. Možná i proto se o něho nestarám tolik a nemám k němu takový vztah jako k Jackovi.
Nejvíc se o Ronyho starají David s Katkou, tihle dva s ním jsou denně a rádi.

Dík patří tetám, strejdům a hlavně tetě Květě, že nám všem psa dopřáli.

Franta Miker,

DD Mikulov