Ještěže jsem si ten chránič vzal!
Teta Verča nám jednou oznámila, že příští den přijede pan fotograf Rambousek nafotit několik snímků s našimi koňmi. Na naší hipoterapii, která se rozeběhla o letních prázdninách. Celé dopoledne jsme čistili výběh i koně. Výběh se musel lesknout, aby se koně nevyváleli. Poté jsme šli na oběd a vypravily se znovu ke koním, mezi tím přijel autobus, který měl naše děti z našeho domova dopravit do Vítkovic na lyžařský kurz, pomohli jsme jim naložit autobus, aby mohl být odjezd. A pokračovali jsme v čistění, poté teta Verča došla na rodinné skupiny ještě pro dva kluky z domova na focení, kteří na tom koni alespoň jednou seděli.
Šli jsme do naší koňské klubovny, kde jsme si vzaly čapsy a helmy. Vzal jsem si do ruky chránič a rozhodoval jsem se nad tím, mám-li si ho vzít nebo nemám.? Řekl jsem si, že to nemá cenu, ale uvědomil jsem si, že by se mi mohlo něco stát. Tak jsem se pro něj radši vrátil. Po příjezdu pana Rambouska jsme ustrojily koně a vyšli za dětský domov do lesa, kde jsme dělali různé fotky mezi stromy. Poté jsme se vydali na louku za Býchorami, kde byl vidět sníh, který se v dáli lesknul od sluníčka. Mezi tím jsme udělali hromadu fotek. Potom pan fotograf řekl, že chce vyfotit malého a velkého koně, a mě s bílým koněm vyfotil potom samostatně, pak jsme proběhli louku a seřadili se dva koně dopředu a já s mým koněm jsme se otočili, aby neviděl, jak ty další koně utíkají, aby se nesplašil a neutíkal za nimi. Aniž by mi to prošlo hlavou, kůň se mi splašil a pod námi byla zamrzlá voda a koni to podjelo a už jsem věděl, že je konec. Spadl jsem přímo na nějaký kámen, kůň mi spadl na nohu, třikrát jsem do něj strčil a volal „Lankýýýýýýýýý, stávej!!“. Napotřetí vstal. Oklepal se a já jsem ho pohladil po hřívě a naskočil jsem znovu. Ale pár fotek jsme přežili. Pak jsem z něho slezl a odvedl jsem ho domů do stáje.
Celý den se mi moc líbil a moc za něj děkuji. Jsem moc rád, že jsem se pro ten chránič vrátil, neboť teď bych mohl být (přinejlepším) na vozíčku.
Lukáš Pěkný,
DDŠ Býchory
