Mládí vpřed! Nastal čas předat štafetu

150-217-150. Ne, uvedená čísla nesouvisejí s mírami mého těla. Takové cifry by byly daleko za ideálem nejen pro modelky, ale i pro obyčejného chlápka jako jsem já. Trojice čísel značí důležité milníky mého spojení se Zámečkem. Časopisem, který se mi poprvé dostal do ruky v listopadu 2004 na pokoji Dětského domova Litovel. Tehdy mi bylo 12,5 roku, což se dá vyjádřit i jako 150 měsíců.

Od okamžiku, kdy jsem poprvé prolistoval černobílý měsíčník ve formátu A4, do chvíle, kdy čtete tyto řádky v barevném čtvrtletníku ve formátu A5, uplynulo už přes 18 let. Osmnáct! Dalo by se tak říct, že můj vztah se Zámečkem dosáhl plnoletosti. Věku, v němž se čerstvě dospělí jedinci loučí s pobytem v dětském domově a odchází pryč. Stejně tak i já jsem nyní dospěl k názoru, že nastal čas rozloučit se a odejít. Přesně po 217 měsících spolupráce, která výrazně ovlivnila můj život, jsem se rozhodl opustit tvůrčí tým Zámečku. Jubilejní 150. číslo loni v prosinci tak bylo oficiálně posledním, na jehož vydání jsem se podílel ve funkci stabilního člena redakce. Že k tomu došlo na konci roku, v němž Zámeček oslavil čtvrt století existence a já své třicetiny, považuji za takovou symbolickou třešničku na dortu. 

Foto: Po boku kamaráda a šéfredaktora Zámečku Lukáše Kotlára.

VÝJEZDY DO TERÉNU I PRÁCE U POČÍTAČE

Nechci tu znovu rozpitvávat svůj životní příběh, proč jsem se dostal do ústavní péče a jak začala moje redakční spolupráce s časopisem pro dětské domovy. Vše podstatné jsem shrnul v Zámečku s pořadovým číslem 131 z června 2018, který v případě zájmu najdete v archivu na webu zamecek.net. Tedy na adrese, kam jsem v minulosti vkládal vaše zprávy, reportáže, básničky, fotky nebo pozvánky na akce a poté je sdílel na zámečkovském Facebooku.

Jak už jsem zmínil, Zámeček ovlivnil můj život. V pozitivním slova smyslu, samozřejmě. Byla to práce reportéra na akcích pro dětské domovy, která mě nasměrovala ke studiu žurnalistiky a následně k zaměstnání v médiích. Nikdy nezapomenu na DD CUPy v čele s Martinem Lněničkou a Míšou Veselou, Hejbejte se s Hankou Kynychovou a Kačkou Fingralovou, triatlony Tomáše Slavaty a jeho Hromové party, Nejmilejší koncerty, festival Out of Home a další super akce, díky nimž jsem poznával atraktivní místa a navazoval přátelství s dětmi i vychovateli z domovů napříč republikou. Užíval jsem si i pravidelné informování o životě v areálu gymnázia Open Gate, kde jsem studoval a v němž se konají také srazy dětské redakce Zámečku.

Už delší dobu cítím potřebu předat pomyslnou štafetu někomu, kdo má blíž k současné generaci dětí a teenagerů. Ať už bude mým nástupcem kdokoliv, přeji mu, ať zapadne do tohoto týmu nadšenců a stane se novým pilířem Zámečku. Chtěl bych touto cestou poděkovat svým kolegům a zároveň kamarádům z redakce, že moje rozhodnutí chápou a tolerují. Naše cesty se rozcházejí, přátelství ale zůstává. Rozhodně nehodlám pálit za sebou mosty. Zámeček je pro mě totiž něco jako první opravdová láska – i když s tím druhým už nejste bok po boku, nikdy ho úplně nevymažete ze svého srdce a třeba s ním dál udržujete kontakt.

Foto: Sraz dětské redakce Zámečku v Babicích u Prahy, 2014.

Ne nadarmo se říká, že něco končí, něco jiného začíná. Nového Zámečku jsme se dočkali sice až po půl roce, ale důvod zdržení je patrný. Nový formát, lepší grafika, jiný papír, obsah zdobí více fotek... Držím palce, ať budoucnost časopisu a webu je úspěšná minimálně tak jako jejich minulost.  

František Berger
dříve DD Litovel a DD Olomouc