Raper z děcáku Jiří Kučera: Neměl jsem se komu svěřit, k rapu mě zavedla samota
Talentovaný raper z DD Hrotovice má na YouTube víc jak 12 tisíc zhlédnutí. Je mu 21 a na průmyslové škole v Třebíči studuje obor autoklempíř. „Kučís”, jak si sám říká, píše ve svých písních o životních zkušenostech. O jedné z nich rapuje v nové studiové nahrávce „Táto kde jsi byl”, kterou si na YouTube můžete poslechnout. V poslední době jsme mohli Jirku zahlédnout na obrazovkách TV Barrandov nebo dokonce zaslechnout na vlnách rádia Kiss Publikum. Zámeček přináší rozhovor s raperem, který přiznává, že i v jeho věku mu chybí rodiče a že by chtěl vrátit čas.
Jaké byly tvé začátky s rapem?
K rapu jsem přišel ve 13 letech, když jsem brouzdal po internetu a objevil jsem skupinu H16. To v té době byla skupina, která mě v mém pubertálním věku velice zaujala. Jak šly roky vpřed, začal jsem hledat něco víc. Zůstal jsem u stejného žánru, ale začal jsem rap vnímat trochu jinak, a proto jsem hledal rapery, kteří mají texty o životě nebo takové texty, které by se mohly přiblížit k tomu, co prožívám. Jsou to hlavně Dave a Sony a guNy. Díky nim jsem přišel na to, co to doopravdy rap je. Ukázali mi sílu slova.
Proč ses rozhodl „sílu slova” využít?
No to je takové složité. Hlavně mě k tomu zavedla moje životní situace, když jsem ve 14 letech přišel do dětského domova. Začátky byly pro mě strašně těžké. Neměl jsem skoro žádné kamarády, tím pádem jsem se neměl komu svěřit. Neměl jsem komu říct svoje problémy. Takže se dá říct, že mě k rapu zavedla samota. Napadlo mě se vypsat na papír. Začal jsem psát texty, hlavně o mém životě, ale z toho později vyplynulo, že je to i o spoustě jiných lidí, protože na světě nejsem sám, kdo žije bez rodiny. Objevil jsem věc, které mě baví a zároveň naplňuje. Podle mého názoru má každý člověk nějaký talent, jen je potřeba ho v sobě najít.
Proč vlastně vyrůstáš v děcáku?
V desíti letech mě opustila máma. Bydlel jsem 3 roky u babičky, ale vzhledem ke zdravotním důvodům jsem nemohl být nadále u ní. Šel jsem do Diagnostického ústavu v Brně. Byl jsem tam asi 3 týdny a mohl jsem si vybrat, do jakého domova půjdu. Do domova jsem se dostal z toho důvodu, že jsem z rodiny neměl už skoro nikoho. Tátu jsem nikdy nepoznal, mámu jsem neviděl 8 let a se sestrou to mám podobně.
Máš rodinu, má to však své ale...
Mám mámu, babičku a sestru, jen tátu jsem nikdy nepoznal. Ani z jedním člověkem teď bohužel nejsem v kontaktu. Z celé rodiny mi nejvíc chybí moje sestra, protože to je jediná osoba, která nemohla za to, co se mně v životě přihodilo. Musím přiznat, že i v mém věku mi rodina dost chybí, ale učím se s tím žít a jednou si budu moct říct, že jsem se dokázal postavit na vlastní nohy sám. A samozřejmě mně to dá i zkušenosti do života, tím myslím, s výchovou mých vlastních dětí. Sourozenců mám dokonce asi několik, ale vím jen o nevlastní sestře. Ta bydlí se svým vlastním tátou a ten si bohužel nepřeje, aby se mnou přišla do kontaktu. O svých dalších sourozencích nevím bohužel nic.
V mém příběhu se vidí spousta dětí z dětských domovů
Vystupuješ někde na akcích?
Ano, sice nevystupuji na veřejných akcích, ale to měvůbec nevadí. Začal jsem vystupovat v 19 letech a to na Nejmilejším koncertě s vlastní tvorbou. Název písničky byl „Můj příběh”. Ta písnička je hlavně z mého života, ale později jsem přišel na to, že se v mém příběhu vidělo spousta jiných dětí z dětských domovů a to mě samozřejmě hodně motivovalo. A teď je skoro pravidlem, že každý rok na této akci vystupuji.
Jaké byly první reakce na to, co děláš?
Samozřejmě byly odlišné. Někteří z toho byli nadšení, další se mi i smáli. A v takovou chvíli si člověk uvědomí, jací vlastně lidé doopravdy jsou. Ale našli se i kamarádi, kteří se mě snažili pomoct. Myslím moje první nahrávky nebo mě také motivovali, abych v tom, co dělám, pokračoval. Když jsem od kamarádů slyšel taková slova, začal jsem si víc věřit. Řekl jsem si, že každý člověk musí mít nějaké cíle a nějaké sny! Ať už je cesta jakákoliv, pro svůj sen člověk musí dřít!
Jak ty osobně vnímáš vyrůstání v dětském domově?
Jsem rád, že takové zaříze- ní vůbec existuje. Protože kdyby tomu tak nebylo, hodně dětí by skončilo hodně špatně. Spousta mých kamarádů, co mám v dětském domově, na toto zařízení nadává. Z jedné strany to chápu, nechtějí být v domově, to asi nikdo, ani já ne. Ale musíme si uvědomit, že kdyby domovy nebyly, kde bychom byli? Je jasné, že rodina chybí každému. Každý chce mít milující matku a tátu, ale ne všichni mají takové štěstí. Proto jsem rád, že můžu být v domově. Dá se říct, že domov ze mě udělal lepšího člověka, ukázal mi cestu dobra. Poznal jsem zase po dlouhé době, co je to mít rád. A mimo to mi tady kromě rodiny nic nechybí. Takže na dětské domovy mám názor dobrý.
Napsal jsem zatím kolem dvaceti textů
Skládáš si texty, kde se rodí nápady?
Je to moje nejoblíbenější činnost. Můžu říct, že každý text, co jsem složil, vznikl, když mi bylo opravdu nejhůř. Když mě něco trápilo nebo chybělo. Neskládám texty jen o sobě, když mě zaujme příběh někoho jiného, snažím se tu jeho situaci nějak vystihnout a složit o tom nějaký text. Napsal jsem kolem dvaceti textů, do toho nepočítám ty, které mám rozpracované. V dnešní době má spousta lidí mnoho problémů. V textech se to snažím vystihnout tak, aby se ti lidé netrápili a spíše jim dodat odvahu. Někteří lidé na světě jsou na tom ještě hůř. Každý člověk své problémy vnímá jinak. Pro někoho ten náš velký problém může být maličkostí. Dá se říct, že rap je i vyjádření svých pocitů. Když mě něco štve, složím o tom text, abych se k té věci mohl nějak vyjádřit.
Hudbu si k textům tvoříš sám?
Hudbu ne, věnuji se hlavně textům. A v mém okolí nikoho takového ani neznám. Naštěstí existují takzvané free beaty. Jsou volně ke stažení a nejsou k tomu žádná autorská práva, tím pádem je to zcela legální. Většinou jsou to lidé, kteří ty své instrumentály dají na internet a nechávají to volně k použití ostatním lidem. Vždycky tu pravou instrumentaliku musím najít. Když se mi nějaká zamlouvá, pak se snažím složit text. Je možné, že to někdo odsuzuje a nazývá to krádeží, ale tak to určitě není. Znám spoustu i známých raperů, kteří tuto možnost využívají. Ale kdo ví, třeba se začnu věnovat i skládání beatů.
Jaké jsou tvé sny do života?
Můj největší sen je, abych měl po dlouhé době zase rodinu, aby se třeba zase urovnaly moje vztahy s rodinou. A i kdyby se mně nesplnil tento sen po této stránce, založím si svoji rodinu a dám svým dětem přesně to, co já jsem od svých rodičů bohužel nedostal. Máš i jiné zájmy? Určitě, mezi mé zájmy kromě rapu patří hlavně sport. Hraji závodně fotbal, rád chodím do posilovny, protože tam se dokážu nejvíc odreagovat a ještě k tomu mám pocit, že něco pro sebe dělám. Vždycky si říkám, lepší než bych nedělal nic. Na YouTube máš zatím něco přes 12 tisíc zhlédnutí.
Barrandov o Tobě natáčel, můžeme Tě slyšet i v rádiu...
No podle mě to moc zhlédnutí není. Je pravda, že taky to moc nepropaguji. Ale určitě je to úspěch. Vím o lidech, kterým se má tvorba opravdu líbí, a zase naopak jsou lidé, kteří mou tvorbu rádi nemají. Většinu svých nahrávek mám nahraných ve špatné kvalitě až na předposlední, ta je nahraná ve studiu, jmenuje se „Kučís –Tři kapitoly” a ta měla podle mě úspěch. Takže spíše vnímám ty lidi, kterým se to líbí, a vážím si toho. Těch negativních komentářů si nevšímám. Prostě půjdu si za svým, i kdyby se jim to nelíbilo.
Rozhovor připravili:
Albín Balát, Lukáš Kotlár
