Zámeček - jediné oficiální médium pro dětské domovy České republiky
Zámeček - jediné oficiální médium pro dětské domovy České republiky
Časopis Zámeček - www.zamecek.net
Časopis Zámeček - www.zamecek.net
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
Časopis Zámeček
DUHA Zámeček
DUHA Zámeček

Patron Libor Vaněk a dospělý David Ferenc (dříve DD Racek): Společně zvládli odchod z děcáku

Patron Libor Vaněk a dospělý David Ferenc (dříve DD Racek): Společně zvládli odchod z děcáku
17.6.2019
Zámeček administrátor
Přečteno: 1912x

David (20 let) vyrůstal od tří let v DD Racek. Z jeho vyprávění poznávám, že v děcáku se mu moc nelíbilo, a proto odešel hned v osmnácti. Chtěl poznat svoji sestru, která se mu ozvala. V 16 letech se seznámil se svým patronem Liborem Vaňkem z Ligy otevřených mužů (LOM). Na patronském setkání si s Davidem padli do oka. Libor se o patronství dozvěděl z rádia a hned mu tento projekt dával smysl. Znají se už 4 roky a prožili společně Davidovy nejtěžší situace při odchodu z dětského domova. Kromě problémů s bydlením David nevydržel moc dlouho v žádné práci. Brigádničil ve slepičárně, hlídal jako sekuriťák, v Globusu doplňoval regály, dělal noční inventury. Dnes je však mnohem dále a to díky patronství s Liborem, o kterém jsme společně pokecali v pražské kavárně na Vinohradech.

Projekt „Patron“ vznikl na základě expertních dovedností dvou partnerských organizací Liga otevřených mužů (LOM) a Múzy dětem. V projektu je podporována schopnost mladých mužů vyrůstajících v zařízeních náhradní výchovy ve věku 17–21 let začlenit se do společnosti, včetně získání a udržení si zaměstnání. Patroni vytváří mladým mužům často chybějící model pozitivního mužského vzoru, předávají jim své zkušenosti a jsou jim podporou při vstupu do běžného života. Nově také vznikl projekt PATRONKA.

 

Jak byste se popsali navzájem? Znáte se už čtvrtým rokem.

Libor: David je dobrý kamarád, je hodně dobrosrdečný, milý a spolehlivý člověk, který je občas pěkně horkokrevný, takto jsem ho poznal. Je jasné, že za tu dobu, co se známe, se změnil. Ušel obrovský kus cesty.

David: Libor je fajn chlap, kolikrát mi dobře poradil, a třeba mi vždycky řekne, ať se zamyslím nad něčím, což má potom dobrý dopad. A musím říct, že to je dobrý chlap.

 

Jak jste spolu v kontaktu?

David: Jsme v kontaktu přes Facebook a nebo si zavoláme.

Libor: (smích) Spíš přes Facebook, David dlouho neudrží jednu SIMku.

 

Odchod z děcáku

Po Davidově odchodu z děcáku jste stále “v projektu”?

David: Můžu se rozhodnout, že skončím nebo že si to řekneme mezi sebou, ale zatím není důvod. Ještě nějaký progres tady musí být. Já třeba takhle chlapa žádného nemám. V práci mám samé ženské a kamarádi jsou kamarádi...

Libor: Z hlediska patronského cyklu jsme někde na konci. Prošli jsme si turbulentním obdobím, kdy David odcházel z děcáku, až po období, kdy se postavil na vlastní nohy. I kdyby naše spolupráce v projektu skončila, tak to neznamená, že by skončilo i naše přátelství.

 

Jaký byl pro vás oba Davidův odchod z děcáku?

David: Odešel jsem k ségře, která bydlela ve Frýdlantu u Liberce. Měla svého staršího chlapa. Ale prostě bylo to takové… Byl jsem tam půl roku.

Libor: Já jsem to viděl jako rizikový krok a Davida jsem varoval před možnými následky, ale zároveň jsem mu nechtěl jakkoliv bránit, protože byl pevně rozhodnutý. Ukončil školu, odešel z děcáku a na půl roku zmizel ve Frýdlantu.

 

Co Tě k tomu Davide i přes takové varování vedlo?

David: Já jsem chtěl sestru poznat, nikoho jiného jsem neměl. Netušil jsem, že to bude poslední možnost, jak bych ji mohl poznat. Poté co jsem odjel od sestry, tak pár měsíců na to umřela. Byla to podle mě nějaká vyšší moc, protože nevím no, sám nechápu, proč jsem tam chtěl jet.

Libor: Tak to je jasné, táhla tě tvoje krev, to je naprosto pochopitelné, kdo by nechtěl poznat svého nalezeného sourozence?

 

Jak to tedy dopadlo?

Libor: David skončil ve Frýdlantě bez peněz, bez práce a bez jakékoliv perspektivy. Tím, že odešel z děcáku a zároveň i ze školy, tak se vlastně neměl kam vrátit. Spolu jsme začali okamžitě řešit jeho přemístění do Prahy, protože se chtěl vrátit tam.

 

Návrat do Prahy

Jak jste toto období tehdy prožívali?

David: Návrat do Prahy byl nejtěžší.

Libor: Návrat do Prahy byla fakt divočina.

 

Proč?

Libor: Znamenalo to najít práci, najít bydlení, najít doktora, který mu udělá zdravotní prohlídku. A sehnat finanční zdroje, aby přežil k první výplatě. Všechno muselo klapnout v jeden den. Já mám kousek od Frýdlantu dobrého kamaráda, takže David k němu začal chodit na brigády, vydělal si vlastně peníze na odjezd.

David: On tam měl zvířata, tak jsem mu pomáhal na farmě.

Libor: Velmi také pomohla paní Dagmar Václavíčková, která působila jako sponzorka DD Racek. Uspořádala pro Davida sbírku a dohodila mu první práci.

 

Co jsi tedy, Davide, v Praze dělal?

David: Byl jsem hlídačem na centrální poště v Hostivaři. Tam jsem hlídal, zamykal zámky a to jsem vydržel dělat půl roku. Bydlel jsem na ubytovně.

Libor: A pak se nám podařilo domluvit Dům na půl cesty. To byla veliká výhra.

 

VZP, volby i koncerty

Co dalšího jste spolu museli zařídit?

David: Byli jsme spolu na VZP, kde jsem měl problém, protože jak jsem nepracoval, tak jsem tam měl nějaký dluh. Úřady, tak tam jsem nikdy nepách. Já mám k tomu odpor. To už je jiný příběh, ale řekl jsem si, že na úřad nikdy nevlezu.

Libor: Řešili jsme spoustu praktických záležitostí – registraci u doktora, bankovní účet, návrat do školy. A byli jsme spolu volit do komunálních voleb, z toho mám největší radost. Předtím David nevolil.

 

Prožili jste spolu hodně důležitých momentů. Máte nějaké společné zážitky?

David: Byl jsem v Praze s Liborem párkrát na koncertě.

Libor: Já jsem muzikant, takže jsem vzal Davida s sebou.

David: Ta hudba je trochu jiná než Eminem. Je to taková akustická muzika. Nová hudba, kterou jsem nikdy neslyšel...

Libor: Chodili jsme taky plavat, byli jsme spolu fotit, hodně rádi jsme chodili na vycházky a nebo jsme jezdili na kole.

 

Libore, jak ses vůbec k patronství dostal?

Libor: Já jsem byl vychovaný tak, že normální je pomáhat. A tohle byl projekt, který mi hned dával smysl. Měl jsem pocit, že bych mohl být prospěšný, a že to bude mít přínos i pro mě.

David: Já jsem se těmto věcem vyhýbal, já jsem takový svůj. A tam mi Libor hodně pomohl. Dostal jsem se do situace, kdy mě všechno začalo štvát. Řekl jsem si ale, že ten těžký život člověk nemá sám.

 

Znáte příběhy jiných patronských dvojic, které by fungovaly podobně jako vy?

Libor: Máme jako patroni pravidelné čtvrtletní supervize, na kterých se setkáváme s dalšími patrony a garanty projektu. Jsou mezi nimi zkušení psychologové a lektoři. Společně probíráme svoje příběhy, máme možnost je reflektovat, sdílet a získat nějakou radu. Příběhy ostatních patronů tedy znám a zároveň oni znají ten náš. A David o tom ví.

 

Davidův pracovní terén: pražské hlavní nádraží

Davide, jak to teď máš se zaměstnáním?

David: Teď chci zůstat v práci, ve které jsem – v Naději. Čeká mě rekvalifikační kurz, který si musím udělat. Musím splnit zkoušky, když to splním, budu tam moci dlouhodobě zůstat.

Libor: David dělá terénního sociálního pracovníka. A je tam už rok.

David: Můj terén je hlavní nádraží. Je tam hodně práce. Někdy jedeme na brigádu a já mám ostatní na starost. Nesmí se někde třeba ožrat. Jsou tam hlavně bezdomovci, lidé na drogách. Nedávno jsem tam také potkal jednoho, kterého znám odmalička z dětského domova.

 

Co na to Libore říkáš?

Libor: Jsem hrozně nadšený, že má David práci, která ho naplňuje, která má perspektivu, a které si váží. Za ty čtyři roky, co jsme spolu, byly okamžiky, kdy bych neřekl, že to takhle může dopadnout. David má práci, která ho baví a to je sen každého člověka.

 

A co bude nyní pro Davida nejtěžší?

Libor: Určitě to ještě bude bolet, David musí zvládnout samostatně bydlet. Ale je to na skvělé cestě. Mám z Davida radost.

 

A ty máš Davide ze sebe radost?

David: Já mám z toho radost, ale až dodělám kurz, tak budu mít fakt radost. Je to věc, kterou když už konečně rozdělám, tak chci dodělat, ne jak s tou školou a s čímkoliv jiným, že to nechám být. Našel jsem v práci smysl. Těším se na kolegy. I klienti jsou skvělí, mají sice své problémy – pijí nebo berou drogy, ale já to můžu říct tak, že se můžu bavit i s feťákem. S těmi lidmi se potkávám pravidelně a spolupracujeme dlouhodobě. Vídám je 12 hodin denně. Získal jsem respekt ke starším

 

Co s klienty Naděje během práce konkrétně děláš?

David: Já jsem spíše ten, kdo jim říká pravidla, které se v našem nízkoprahovém centru musí dodržovat. My chlapi na to dohlížíme. Nesmí tam ty lidi pít, vlastně ani venku. Nesmí se tam fetovat, nesmí tam jíst svoje věci, kdyby to třeba bylo špatné, byl by z toho problém. A zároveň vyrážím i do terénu.

 

Co vám toto spojení - patronství dalo do vašeho života?

Libor: Dobromyslnost a otevřenost vůči novým věcem, to je Davidova silná stránka, to se od něj snažím odkoukat. Myslím, že jsme se vzájemně obohatili, že to není jen tak, že patron dává chytré rady.

David: Do té doby, než jsem poznal Libora, jsem moc neposlouchal cizí názory. Když mi teta něco řekla v děcáku, tak jsem si to nebral a šel jsem si svou cestou. A když se objevil Libor, já jsem poslouchal to, co mi říkal, a jedním uchem jsem to zároveň vypouštěl. Ale časem přišel moment, kdy jsem pochopil, že to myslí dobře. Nejvíc jsem získal ten respekt ke starším lidem, že něco mají za sebou, že něco můžou předat a přemýšlet nad věcmi. Říct si, co a jak by mohlo dopadnout.

Připravil Lukáš Kotlár

 

Dětské Domovy

Akce

    Nenalezeny žádné záznamy.

Nápověda ke klávesovým zkratkám | Hlavní strana | Mapa stránek