Dalibor Krejčí: Jak to „zmlácenej kluk“ dotáhl jako novinář na titulní stranu
Život v pěti větách:
1. Do dětského domova si pro něj přišli pěstouni, u kterých žil celé dětství.
2. Miluje knihy a jeho vzor jsou hoši z knih J. Foglara - Rychlé šípy.
3. V 18 letech se osamostatnil a vystudoval žurnalistiku na Masarykově univerzitě.
4. Věří, že škola mu pomohla najít přátele i sebe sama.
5. Dnes píše aktuality pro Vteřinu poté.
Proč jsi nemohl vyrůstat se svojí rodinou?
Matka se o mě nemohla starat, byla v invalidním důchodu. Do ústavní péče jsem prakticky putoval už hned po porodu. Prý jsem měl jít do rodiny jejího staršího bratra. Ten si ale nadělal dluhy, a pak zmizel v Americe. A tak jsem první roky života prožil v kojeneckém ústavu, a pak v dětském domově.
Jak dlouho jsi tam zůstal?
Jenom chvilku. Měl jsem tři roky, když do DD zavítali mojí budoucí pěstouni. Nakonec jsem s nimi žil dalších čtrnáct let až do svých sedmnáctin.
Povíš nám něco o tvých pěstounech?
Bylo to občas velmi komplikované. Ale za dost věcí jim vděčím. I sedm let potom, co jsem mimo pěstounskou péči, se stále o mě zajímají, a když mohou, tak s něčím pomůžou.
Jaké jsi měl začátky na základní škole? Našel sis kamarády?
Těžké. Mezi spolužáky jsem si připadal jako vyvrhel. Asi to bylo i tím, že jsem byl jinej. Nevypadal jsem dost bíle, a taky jsem byl hodně uzavřený do sebe. Nejhorší byly přestávky. To jsem byl bit. Sice dnes, když se setkám s bývalými spolužáky, tak je to celkem v pohodě, ale tehdy to ve třídě bylo fakt terno. Když si vzpomínám, tak do školy jsem chodil s hrozným odporem.
Řešila se nějakým způsobem tvá šikana?
Ano, moji pěstouni vždycky, když jsem byl zmlácenej, volali hned policii. Bylo to tehdy divoké. Nějakou dobu jsem měl domácí výchovu a učil se jenom doma.
To bylo od páté do sedmé třídy. Chodil jsem pak do školy jenom dva dny v týdnu a ostatní dny mě učili doma pěstouni. Občas jsem i sám brouzdal učebnicemi. Dobré na tom bylo to, že jsem si zvykl učit se sám od sebe.
Pomáhalo mi, že jsem hodně četl
Měl jsi nějaký předmět, který tě ve škole více bavil? Vím, že dnes píšeš aktuality na web Vteřiny poté, je to tvá silná stránka.
Ano, to mě dnes baví. Na základce jsem ale s češtinou dost zápasil v gramatice a z diktátů jsem měl dokonce strašáka. Češtinu jsem naháněl vždycky v literatuře a ve slohu. Pomáhalo mi, že jsem často četl. Vlastně z knížek se stal takový druhý svět, ve kterém jsem žil. Pěstouni měli obrovskou knihovnu. A později jsem začal chodit i do té městské. Nejdřív jsem ujížděl na dobrodružných knížkách jako Verneovkách a Foglarovkách, a pak jsem četl o věcech, které mě hrozně zajímaly. Například o válečné historii, to bylo moje oblíbené téma.
Kam směřovaly tvé kroky po dokončení ZŠ?
Chtěl jsem jít na střední knihovnickou v Brně. Protože jsem měl hodně rád literaturu a taky jsem věděl, že mě tam čeká víc předmětů, které mi na základce šly. Měl jsem oblíbený dějepis, zeměpis a občanku. Na tu střední jsem se nakonec dostal bez zkoušek. Jen přes průměr známek na základce, nedělal jsem žádné přijímačky.
Tví pěstouni museli mít radost, že ses dostal na střední bez přijímaček. Do školy jsi dojížděl?
Ano, dojížděl jsem z Tišnova do Brna. Na konci prváku na střední už jsem cítil, že vztahy s mými pěstouny byly napjatý. Chtěl jsem více svobody v životě. No a pěstouni to viděli jako příliš velkou vzpouru, a tak jsem od nich odešel do brněnského domova na půli cesty.
Naučil jsem se vařit a hospodařit s penězi
To musela být velká změna.
Ze začátku jsem býval hrozně nemocnej, a taky ve škole jsem se dost zhoršil. Místo jedniček a dvojek to najednou byly trojky a čtyřky. Moc mi pomohl můj kmenový vychovatel, který mě přesvědčil, že na tu školu mám. Říkal mi, že když se budu snažit, dostanu se i na vysokou. Kromě toho jsem se musel naučit moc nových věcí. Jak vařit, nakupovat a hlavně hospodařit s penězi, kterých moc nebylo. No a po roce jsem se z toho všeho otřepal, začal chodit do posilky a balit holky.
Dostal ses na tu vysokou školu?
Dostal! Ale byly to obrovské nervy. Protože na obor, na který jsem se hlásil, brali jen každého sedmého. Čtrnáct dní jsem se intenzivně drtil na přijímací zkoušky. Dokonce jsem ani nechodil do školy a psal si omluvenky: nevolnost, lékař, úmrtí v rodině.
Co jsi nakonec vystudoval?
Žurnalistiku a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně. Žurnalistiku, protože mě vždycky bavilo psaní. Měl jsem už jako malý sen, stát se spisovatelem. V rámci studia jsme měli povinnou praxi, kdy jsem tři měsíce pracoval v deníku Právo. Od kamarádů jsem věděl o tom, jak lehké je se dostat do obrovských dluhů. Například za nezaplacené pokuty v MHD, a tak jsem začal psát o tomhle. A nadřízeným se to líbilo. Pak jsem se dokonce dozvěděl o jedné holce, která bydlela v děcáku. Její opatrovnice za ní neplatila poplatek za komunální odpad, a pak až byla dospělá, tak po ní chtěl exekutor za to vše peníze i s poplatky. Napsal jsem o tom článek, který se dostal dokonce na titulní stránku! A hned ten den, kdy to vyšlo, začali psát a volat lidi, kteří té Lindě chtěli pomoct.
To je opravdu zajímavé a jsem ráda za solidaritu lidí, kteří Lindě pomohli. A co ty? Podařilo se ti potkat na vysoké nějaké hodné kamarády?
Ano, našel jsem si tam skvělé kamarády, ale hlavně jsem si uvědomil, co bych chtěl v životě dělat.
A to je?
Pracovat se slovy, psát básně a umělecky tvořit.
Jak se ti, Dalibore, žije dnes?
Je to složité. Hlavně to, jak vyjít s financemi. Ale cítím, že se mi časem podaří prorazit. Hlavně - překážky jsou od toho, aby se přelézaly a nepodlézaly. Hodně mě podporuje přítelkyně a je skvělé, když na to nejste sami.
Alex Chludilová
