Za svůj životní úspěch vděčím dětskému domovu a nadacím
Během pouhých devíti dní na přelomu letošního května a června se odehrály dvě události, na které nikdy nezapomenu. 29. května, v den svých šestadvacátých narozenin, jsem navždy opustil dětský domov. 7. června jsem pak zvládl státnice a stal se ze mě magistr. Blížící se konec jara tak definitivně udělal tečku za dosud nejvýraznějšími etapami mého života. Nastal čas postavit se na vlastní nohy, školu vyměnit za zaměstnání a rozepsat novou životní kapitolu.
Se zařízením ústavní výchovy jsem se poprvé seznámil 8. listopadu roku 2004. V ten den mě, na základě soudního rozhodnutí, rodiče odvezli do diagnostického ústavu v Tršicích. Jak dlouho tam asi zůstanu? Co mě v diagnosťáku čeká? Podaří se tátovi vyřešit finanční potíže, abych se co nejdříve vrátil domů? Neznámé prostředí, cizí lidi, nejasná budoucnost. Ten strach se ani nedá popsat. V igelitové tašce jsem nervózně svíral pár osobních věcí a doufal, že je to jen zlý sen.
Jen si to představte – mobilní telefony byly tenkrát drahé asi jako dnešní auta v bazaru, málokdo si je mohl dovolit. O noteboocích či tabletech netřeba mluvit. Facebook neexistoval, respektive u nás ještě nebyl tak populární. Veškerá komunikace s přáteli a rodinou tak závisela na dopisním papíře a poštovní známce nebo tzv. pevné lince. To býval takový telefon v kanceláři, ze kterého vám třeba dvakrát týdně dovolili zavolat si domů. Za vámi se už ale tvořila fronta, všichni poslouchali, co si s danou osobou povídáte, a nedočkavě vás popoháněli, aby si také mohli s někým pokecat.
Buďme rádi za mobily, e-maily, sociální sítě a WiFi na každém rohu!
ZMĚNA ZA ZMĚNOU
Můj pobyt v DDÚ Tršice trval přesně tři týdny. Poté mě převezli do dětského domova v Litovli. Znovu jsem si musel zvyknout na nové lidi, prostředí i školu. Mí noví spolubydlící se na mě chodili dívat jako na zvířátko v ZOO. Otázky padaly vesměs stejné. Za co tu seš? Kolik ti je? Kouříš? Dyk more, jsi cikán, nebo gadžo? Finanční potíže doma. Je mi dvanáct. Nekouřím. Co je „dikmore“? Rom nejsem, takže asi budu gážo nebo jak jste to říkali… Reagovat se mi nechtělo, a tak jsem odpovědi spíše odsekával a snažil se zalézt někam, kde mě nikdo nenajde. Našli mě ale všude, takže jsem se svalil do postele a marně zadržoval slzy.
Druhý den jsem se stal žákem základní školy hned naproti děcáku. Se spolužáky jsem si docela rozuměl, ale zpět do DD se mi nechtělo. Po vyučování jsem neváhal ani minutu a dal se na útěk. Následovala zhruba desetikilometrová dobrodružná cesta po vlakových kolejích až do místa mého trvalého pobytu. Cestou se mě snažilo zadržet pár lidí, např. průvodčí z vlaku, ale marně. Zpátky do domova mě odvedl až otec, který mě uklidnil, že o mém přemístění do Litovle ví, že si tam brzy zvyknu a budeme se často vídat.
Po půl roce na základce v Litovli jsem znovu měnil školu – začal jsem studovat Gymnázium Open Gate v Babicích u Prahy. Další výrazná změna v mém životě během několika měsíců, tentokrát však plánovaná a chtěná. Na Moravu jsem se vracel dvakrát měsíčně; jednou do domova, podruhé k tátovi do Senice na Hané. Když už jsem si zvykl na gymnáziu i v dětském domově, moje psychika utržila další ránu – musel jsem se přestěhovat do DD Olomouc. Propadl jsem v zoufalství, ale i na tuto situaci jsem si časem zvykl.
DĚCÁK URČIL BUDOUCNOST
Čas plynul. Z maturanta se stal absolvent, z nezletilé osoby dospělý muž, ze středoškoláka vysokoškolák, soudem nařízená ústavní výchova se změnila na dobrovolný pobyt v DD, bakalář to dotáhl až na magistra.
Vzhledem ke studijním povinnostem u Prahy a posléze přímo v hlavním městě jsem v dětském domově nestrávil fyzicky tolik času jako většina z vás. Nejdelší pobyt v DD probíhal po příchodu do Litovle, než jsem se přemístil na kolejní gymnázium. Během jedenácti let v olomouckém domově jsem se uvnitř zařízení zdržoval jen vzácně. Přesto se dětský domov pro mě stal symbolem pomoci a úspěchu. Něco jako záchranný kruh uprostřed rozbouřeného moře nebo pomocné kolečko u bicyklu, které vás nenechá spadnout na zem, když ještě nezvládáte udržovat rovnováhu.
Nebýt dětského domova, nenastaly by dvě situace, které výrazně ovlivnily můj život. Zaprvé bych neodešel na prestižní gymnázium, protože bych raději zůstal s tátou doma. Dodělal bych základní školu u nás na vesnici, pak bych se rozhodl vystudovat učiliště někde poblíž a pracoval třeba jako zemědělec (celé dětství jsem toužil stát se traktoristou) nebo skladník. Zadruhé bych se nikdy neseznámil se Zámečkem. Tenkrát ještě měsíčník pro dětské domovy mě zaujal hned na první pohled. Byl to nápad tehdejší zástupkyně ředitelky DD Litovel paní Marcely Opletalové, abych do tohoto časopisu napsal svůj životní příběh. Stalo se. Než jsem se stačil vzpamatovat z radosti, že můj článek někdo někde otiskl, stal jsem se součástí dětské redakce a obdržel pozvánku na první redakční sraz do Koutů nad Desnou. Nastalo vzájemné seznamování s Flíkem, Helmutem, Milošem Nguyenem a dalšími.
Na Open Gate se můj vztah se Zámečkem utužil, dětský pisálek povýšil na stabilního člena redakce a žurnalistika se stala mým novým koníčkem. Díky Zámečku jsem se rozhodl studovat po maturitě Sociální a mediální komunikaci. Díky nám tolik známé zámečkovské hvězdě Graciánovi Svačinovi jsem zvolil Univerzitu Jana Amose Komenského v Praze, jejímž byl studentem. Díky čtvrtletníku pro dětské domovy mám teď více než desetiletou praxi v oblasti žurnalistiky.
BEZ PODPORY ANI RÁNU
Nejen dětský domov podporoval moji snahu dostudovat. Bez nadací bych si o Open Gate i UJAKu mohl nechat jen zdát. Tímto bych chtěl srdečně poděkovat zejména manželům Kellnerovým a zástupcům jejich nadačního fondu. Petře a Renato, nikdy na Vaši štědrost nezapomenu; nesčetněkrát děkuji! Výrazně mi pomohla také Nadace Terezy Maxové dětem. První Terko, druhá Terko, Petro, Jiřko a další – děkuji! Peníze od Nadačního fondu manželů Livie a Václava Klausových se mi hodily nejen na životní náklady v drahé Praze, ale především na absolvování řidičského kurzu. I Vám velice děkuji! A nesmím opomenout členy Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, díky nimž mě nezaskočily ani neočekávané výdaje. Děkuji!
Obrovské poděkování samozřejmě míří také do Dětského domova Litovel a hlavně do Dětského domova Olomouc, se kterým stoprocentně zůstanu i nadále v kontaktu. Rovněž děkuji rodičům, rodině, přátelům, známým, kolegům ze Zámečku a všem ostatním, kteří ve mě věřili a drželi mi palce.
Ďakujem, Thank you, Danke, Merci, Gracias, Grazie…
Mgr. František Berger
dříve DD Olomouc
