Příběhy
(Z českého děcáku do zahraničí) Příběh Veroniky: Z pasťáku přes Řecko a Anglii do francouzského Lyonu
Své dětství a mládí jsem prožila v DD Krompach a v DDŠ Jana Masaryka v Praze 2. Když jsem se v 18 letech měla postavit na vlastní nohy, vlastně jsem nevěděla, kudy kam. V Česku nebylo snadné získat práci, tak jsem s kamarádkou odletěla do Řecka, kde jsem si přes agenturu našla práci za barem. Byla jsem tam více než rok a pak jsem se vrátila k rodině, ale nějak se to nepovedlo. Rozhodla jsem se, že se musím postavit na vlastní nohy… více
Profesionální pěstounka pomáhá dětem, ale ne kvůli penězům!
Paní Anička povídá o svém boji o dvě malé děti, které si vzala do pěstounské péče. Vypráví o své rodině a bratrech, o které se starala jako pěstounka. A bohužel pro Aničku zápas o své „teď už dcery“, jak říká, nekončí… více
Pěstounská péče? Pětkrát zpátky do děcáku
Pěstounská rodina může pro někoho může znamenat nový začátek a spokojený život. Pěstouni by měli dělat vše pro dítě, které chtějí do opatrovnictví. Ale v dnešní době jde všechno moc snadno… více
(Z českého děcáku do zahraničí) Petra: V děcáku mě naučili uklízet, tak dělám v Anglii pokojskou.
Z Dětského domova v Olomouci jsem se dostala až na jih Anglie do části Cornwall. Bydlíme v malém baráčku, tady tomu říkají cottage. Zahrádku nemáme, ale zato máme tři pokoje na spaní, malou kancelář, obývací pokoj, kuchyň, malou prádelnu a koupelnu. Na uklízení je toho až až…a to musím uklízet ještě v práci. Seznámila jsem se s přítelem, který už žil ve Velké Británii. Tak jsem se rozhodla, že tam odletím s ním… více
(Z českého děcáku do zahraničí) Příběh Davida: Cesta z DD Brušperk přes rakouské a německé restaurace…až k vlastnímu podniku?
2002: První cesta do Lindau Moje první cesta do Německa byla výlet za kamarádkami. Tehdy jsem si ve Švýcarsku, kde jsem přestupoval z českého autobusu na vlak do Německa, ani nezvládl koupit jízdenku. Naštěstí vedle mě v autobuse seděla mladá paní z Česka. V momentě jsem využil našeho seznámení a požádal jí o pomoc. Ale zbytek už byl na mě, abych se s tím popral. V momentě jsem pochopil, že bez jazyku to dál nepůjde. Byla to motivace zase se něco učit… více
Zámeček udělal radost bezdomovcům
Letošní sraz Dětské redakce Zámečku je za námi. V neděli 14. 4. 2013 po obědě se děti rozjely zpět do svých domovů. A neodcestovaly jen tak „s prázdnou“ – kromě zavazadel si s sebou odvážely spoustu vzpomínek, nových zkušeností a nápadů, emoce, dojmy atp… více
Já a drogy: Závislou jsem se stala až v pasťáku
Než začnu psát svůj příběh o tom, jak jsem začala brát drogy, tak si myslím, že všichni kluci i holky v mém věku mi dají jistě za pravdu, že většinu z nás nezajímá názor dospělých, protože si myslíme, že pravdu máme my a že jsme chytřejší než všichni dospělí. Jenže ono to tak není, ale to zjistíme, až když skončíme v nějaké léčebně nebo ve výchovném ústavu… více
Lidovky.cz: Říkali jí "ďáblovo dítě". Dívka ze sirotčince se stala hvězdou baletu
Jejího otce zastřelili, matka zemřela hlady. Kvůli nezvyklé kožní chorobě jí v sirotčinci přezdívali "ďáblovo dítě'. Uprostřed občanské války v Sierra Leone se malé dívce dostal do rukou magazín s baletkou na titulní straně. Řekla si, že jednou bude jako ona, a tak se také stalo. Dnes sedmnáctiletá Michaela DePrince je nová hvězda světového baletu… více
Jednou něco končí a jednou něco začíná
Do dětského domova jsem přišel jako malý kluk, vůbec jsem nevěděl, co to vlastně dětský domov je. Po příjezdu z DDÚ jsem viděl z auta pěkný areál s hřištěm. Paní vychovatelka z Dobřichovic mně a mému o rok mladšímu bratrovi řekla: "Tak kluci, už jsme v Býchorech, toto je váš nový domov." Z ničeho nic jsem se pustil do pláče a hlasitě jsem vyřvával, že sem nechci a bojím se, že mě tady někdo bude bít… více
Proč zrovna já? Boj malého chlapce s nevyléčitelnou nemocí
Převážně tady čtu články o tom, co se vám všem podařilo, ale já nebudu psát nic hezkého. Naopak, o svém velkém průšvihu… více
Poděkování míří do Uherského Hradiště
Když mi bylo necelých 17 let, musela jsem být i se sestrami umístěna do dětského domova. Je nás pět sester a já jsem z nich nejstarší. První pocity ze změny prostředí nebyly moc příjemné. Střídal se pocit strachu, úzkosti a beznaděje. Ale vše, co nám život přinese, nás někam směřuje. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Díky domovu máme školy, získané vzdělání a spoustu přátel… více
Záchrana
Tak bych chtěla začít asi tím, že mám kolem sebe hodně lidiček, kterým na mně záleží a kteří mají o mě strach, a to hlavně tehdy, když nepřemýšlím u toho, co dělám, a to je vlastně pokaždé, když spadnu do situace, kdy si nevím rady. A to bylo i tentokrát… více
Vysvobození
Uplakaná a vylekaná tiše seděla v rohu místnosti. Nevnímala bolest čerstvých ran. Nevšímala si krve, která prosakovala skrz šaty. Možná že byla na bolest zvyklá, nebo jen neměla sílu cokoliv udělat. Za ty roky utrpení už byla zvyklá na všechno. Na bolest i strach. Přitom nikdy nedokázala říct dost. Ani jemu, ani své lásce, kterou k němu chovala… více
Jezdíme do Kašperek
Poprvé jsme se vydali na víkend za dětmi z Dětského domova v Kašperských Horách na podzim roku 2008. Bylo nás sedm víkendových "tet a strejdů" a pamatuji si, že jsme cestou do Kašperek mluvili o obavách z toho, do čeho vlastně jdeme a jak nás děti přijmou. Zároveň jsme se ale těšili. Někteří z nás už měli zkušenosti s dětmi v Dětském domově v Aši, kam jsme předtím jezdili několik let na víkendové akce, ale přece jen navazování kontaktu s dětmi do tří let a s dětmi od 3 do 18 let je jiné… více
Utekl jsem z děcáku
Celý můj příběh začal, když jsem byl naší sociální pracovnicí informován o tom, že nepojedu na velikonoční prázdniny domů k bratrovi. Nejdříve mne tato zpráva hodně naštvala. Po nějaké době jsem se s tím už smířil, jelikož jsem v domově nezůstal sám. Vychovatelé nám na každý den volna připravili nějaký zajímavý program… více
Výchovný ústav dívek, aneb Pohádka o životě v Janštejně
Bylo – nebylo, v jedné vesničce jménem Janštejn, malý žlutý domeček. Ten domeček byl určen pro dívky co doma zlobily, drogy braly a doma nespaly… Trestnou činnost páchaly. Tyhle dívky v tomhle domečku spolu bydlely, celkem spolu vycházely, někdy se však pohádaly… více
Byla to pro mě čest
Jak již všichni jistě víte, v Jemnici nedávno proběhl benefiční koncert Úsměv ukrajinským dětem. O celé akci jsem díky Graciánovi věděl již od zrodu myšlenky pomoci dětem z dětského domova v Mukačevu. Po celou dobu jsem se do příprav nijak nezapojoval, jen jsem se snažil tuto akci co nejvíce propagovat, hlavně na facebooku… více
Moje cesta k notebooku, aneb "Never say never"
Rád bych vám popsal mou cestu k notebooku, která byla poměrně zajímavá. I tentokrát platilo heslo "Jdi si za svým cílem"… více
Zámeček je pro mě vším
Kdysi jsem vnímal Zámeček jen jako časopis pro dětské domovy, ve kterém jsem si mohl ve chvílích nudy prohlížet fotky a číst články lidí, které jsem vůbec neznal. Když jsem měl zrovna chuť, tak jsem také přispěl svým článkem, ale moc často to nebývalo. Od té doby uplynulo šest let. Dnes Zámeček vnímám úplně jinak… více
Návštěva ZOO, aneb Nekonečná cesta
Na srazu redakce v Jihlavě jsem se vydala s Graciánem Svačinou a pár lidma na návštěvu do ZOO. Vydali jsme se na cestu s tím, že to není nějak až moc daleko. Vyrazili jsme asi kolem půl 10. Když jsme šli asi už půl hodiny, tak jsme už nemohli, jelikož cesta byla většinou do kopce a hlavně bylo hrozné vedro… více
